pátek 28. května 2010

Seth-pohadka-workshop

Verte neverte, zase meli v pondeli dalsi svatek, tentokrat Pentecote neboli Letnice. Tak jsem zase vyrazila. Do vlaku jsem si s sebou tentokrat vzala Setha, meho oblibeneho kanadskeho autora a jeho knizku It's a Good Life, If You Don't Weaken z r. 1996 - v knihovne jsem objevila knihy v anglictine, slava! Seth a jeho staromilstvi me okouzluji, jeho rozvlacne tempo nikterak nenudi, navozuje atmosferu starych cernobilych filmu, ktere byly taky mnohem pomalejsi. Hraje s detaily, s textem a obrazky, ktere mnohokrat ukazuji neco uplne jineho, nez o cem se mluvi. Pribeh vypravi o az temer obsedantnim sberateli starych komiksu, ktery patra po davno zapomenutem a neuspesnem autorovi, ktery je uz samozrejma davno mrtvy a nikdo o nem nic nevi... Na zazloutlem papire, jednoducha, jista linka a jeden barevny ton.

Bylo krasne, horko, a tak jsme jeli na vylet na zamek Le Plessis-Bourée nedaleko Angers, kde to vypadalo jako v pohadce, jedna se tu pry taky natacela (Osli kuze s Jeanem Marais a Catherine Deneuve, 1970). Pred par lety nahodou odkryli prkna ze stropu v jedne mistnosti a objevili tam malovane kazety z 15. stoleti s vyjevy ilustrujicimi lidove pohadky. Tahle ukazuje, jak zakleta vlcice zere vernou zenu, smela totiz zrat jenom zeny verne svym manzelum nebo tak nejak, a dalo ji to praci takovou najit. Pouceni v tom radsi nehledejte.

Uz mam za sebou dva workshopy v novem Muzeu s detma, ctrnact, patnact let. Skupinka osmi deti z chudeho predmesti, dva cernosi, arab, kluk, co sem pred sesti lety s rodinou utekli z Cecenska (foto), ten byl zrovna moc sikovny a vedel, co chce, jako jediny si sel pracovat k sousednimu stolu, aby ho nikdo nerusil. Zkousela jsem s nim mluvit rusky (leda k tomu snad byly ty rusky okupace dobry), ale moc mi to neslo prepnout z francouzstiny a anglictiny (s cestinou v hlave) do ctvrteho jazyka...
Zasla jsem nad skvelym vybavenim tridy, prvotridni vytvarne materialy, spousta pocitacu , scanery, tiskarny, promitaci zarizeni, animatorske zarizeni a spoustu knih a publikaci o komiksu pro deti. Taky me prekvapilo, ze pred tim prvnim workshopem jsem se sesla s dvema milyma damama z Muzea, s nimiz jsme dukladne probiraly, jak to bude probihat, a pak jsem se jeste sla podivat, jak to tam vypada, abych vedela, do ceho jdu. Maji to opravdu skvele zvladnute, vselijake metodicke pomucky, predtistene ramecky, ruzne hratky na dotvoreni. Deti, ac pry z nuznych pomeru, velmi mile a vstricne, vypadalo to, ze je to opravdu bavi. Jeden ten cernej kluk na zacatku rikal, ze jeste neprecetl zadnou knihu a komiksy ze necte (moc prace a ztrata casu), ale jenom prohlizi. A nakonec udelal docela peknej komiks, tak jsem mu rikala, ze je to unikat, kdyz se stal driv autorem, nez cokoli precet' !
Slibila jsem fotit angoulêmske zdi, tak tady jsou dve dalsi: La fille des ramparts (Maxe Cabanes, 2004, Boulevard Pasteur) a Lucky Luke (Morris, 2001, Avenue Gambetta).

sobota 22. května 2010

Multikulti

Od patku do nedele se v Angouleme kona festival worldmusic Musiques métisses, kde vystupuji prevazne hudebnici z Afriky. Program je pestry, kona se to na ostrove na rece Charente a dlouho do noci duni nad mestem zvuky bubnu a jasot obecenstva.
Premyslim o to, jaky skok udelal cely svet od casu Hotentotske Venuse, to byla cernoska z kmene Xhosa s obrovitym zadkem, kterou pred dvema sty lety privezli do Evropy a ukazovali ji jako prirodni zajimavost nahou v kleci. Kdyz za kratky cas umrela, rozpitvali ji, aby prokazali podradnost cerne rasy a jeji kostra byla az do roku 1974 vystavena v Muzeu cloveka v Parizi.
Jak se po dlouhem case ten utlak a brutalita obraceji a byvale kolonie jsou ted strediskem zajmu, inspirace, jsou "in". Spatne svedomi, vetsi informovanost, vypotrebovanost euroamericke civilizace?
K memu stolku prisedly dve "hotentotske Venuse" se subtilni bilou kamaradkou, svitori vesele francouzsky a ladujou se smesici nejakych domorodych jidel, je toho plny stul. Usmejem se na sebe, ja srkam svy pivo a pisu. Holky uz konci, pulku toho vyhazujou, jedna kousla do takoveho kolace, nechutnal ji, tak ho ty druhe taky vyhodily... Jeste pred tim mi to ale nabidly, jestli to nechci...
Vsude plno pestre odenych Africanu, a obecenstvo vseho druhu, od starych hipiku po svatecne oblecene rodiny s babickami a dedecky. Jeden stan je venovany literature, v nekolika dalsich jsou zabavy pro deti, nechybi samozrejme velky stan dobrocinnych organizaci a neziskovek. Kousek stranou je prostor se stanky s pestrobarevym oblecenim a suvenyry a vsim moznym ze zemi 3. sveta.
Skvele bylo vystoupeni bubenicke sestavy Les Tambours de Braza nebo Cirkusu Tinafan Guineje (video), strhujici nepretrzity proud hudby, akrobatickych kousku a tancu. Kdyz show skoncila, hudebnici jeste chvili hrali a na jeviste spontanne vyskocily dalsi cernosky ze skupiny a daly se taky do tance
Na velke scene vystupovala zrovna Hindi Zahra novy objev, berberska zpevacka se sametovym hlasem, co zpiva v tamazighu (berbersky jazyk) i anglicky a prirovnavaji ji k Billie Holliday.
video video

neděle 16. května 2010

Vacances, vacances

Francouzi meli dalsi svatek, tentokrat cirkevni, 13. kvetna, L'Ascension neboli Nanebevstoupeni Jezise Krista. Moji francouzsti pratele me vzali na ostrov Oléron k pribuznym. Komiksoveho nic, ale jak uz jsem potrefena, vidim bubliny i v kamenech v pisku...V patek rano jsem se vydala do pristavu a trosku jsem si kreslila. Lovi se tu hlavne musle a ustrice a v tech malickych domkach maji jednotlivi rybari zazemi. Jsou krasne barevne a velmi razovite... Dopoledne byl odliv, takze pristav byl na suchu a kuly, ktere lodim ukazuji pri prilivu , kde je nejvetsi hloubka, byly videt cele.


Cestou ve vlaku jsem si cetla rane dilo Pascala Rabaté Vacances, vacances (obr.)- cernobily, jeste pomerne malo osobity a vyjimecny pribeh adolescentu, kteri si udelaji o velikonocnich prazdninach vylet k mori, ktery se jim trochu zvrtne.
Pascal Rabaté (*1961) se mi ale libi cim dal vic, také proto, ze se neustale vyviji a zkousi nové cesty a styly. Uzasny je jeho Ibicus (obr.), ctyrdilné zpracovani romanu Alexeje Tolsteho o revoluci v Rusku. Ten je cernobily, vyrazne stylizovany a spis malovany nez kresleny pastoznimi belobou a cerni s velkym rozmachem.
Posledni vec, co jsem od nej cetla, je Nic noveho se zlutou kachnickou (nevim, zda to prekladam spravne - Un petit rien tout neuf avec un ventre jaune), ktere me okouzlilo, obycejny pribeh outsidera ve strednich letech, ktery provozuje obchod s zertovnymi predmety a snazi se vzpamatovat z rozchodu se zenou. Kresleno jednoduchou skicovitou linkou, usporne kolorovano. Pri cetbe tohoto komiksu jsem se na jednom miste tak nahlas smala, az se me deti prisly zeptat, co se mi stalo.
Na konec jeste jeden morsky obrazek - na koupani to nebylo, ale krasne ano.

středa 12. května 2010

Do prace a z prace

Cas se mi tady podezrele rozbehl, ale je mi jasne, ze je to tim, ze stale pracuju; tolik prace jako tady v Praze zdaleka neudelam. Nic me nerusi, teda jenom to, co k sobe pustim. Dneska tedy par obrazku z meho pracovniho dne.
Dum autoru zezdola, odkud se k nemu kazdy den vyskrabu od reky. Na dalsim snimku Dum autoru tak, jak je obvykle fotografovan a kreslen. Z oken se koukame na udoli reky Charente, na nadrazi, stadion, na druhe strane vedou okna na male namesticko, kde jezdi kluci na skateboardech, u stolku kavarny vysedavaji kavarensti povaleci, to namesticko vypada trochu jako byvavaly realisticke divadelni kulisy k nejakemu komedialnimu kusu, ale dnes je zase osklivo, tak nikdo nikde nesedi a nejezdi.








A tohle je moje pracovni misto, fungujou mi uz uplne vsechna zarizeni, a je to radost. Postupne se seznamuju s dalsimi lidmi, mluvila jsem treba s Japoncem Fumio Obatou, ktery dela hezke veci a leta zije ve Velke Britanii, v Londyne studoval a ted se usadil ve Skotsku, ktere si nemuze vynachvalit. Podle nej v Japonsku nema moc sanci se uchytit, kdo kresli jinak, nez je tam zvykem. A zajem o cizi komiksy tam neni vubec, lidi to neznaji a nakladatele to nevydavaji, nechteji si pry sami pridelavat konkurenci, protoze komiks neboli manga, je tam obrovsky byznys. Ten je tu jen na tyden, byl tu nekdy driv na rok, pry bydlel ve stejnem byte jako ja ted. Vsichni se divi, ze jsem tu jenom na dva mesice, vetsina lidi, s nimiz jsem mluvila, tu chce byt co nejdyl a nevi moc, co budou dal delat, tak jako treba autorka z Jizni Koreje Jung-Hyoun Lee, ktera prisla do meho atelieru, predstavily jsme se, dlouze jsme se pak dorozumivaly nad jejimi strankami a ja ji ukazovala moje veci, az z ni vylezlo, ze puvodne hledala nekoho, kdo by ji dal cigaretu.

***
Ve skalnim svahu, kolem ktereho kazdy den chodim, je slavna jeskyne Sv. Cybarda, patrona mesta Angouleme, ktery se narodil nekdy kolem roku 500 v Perigordu v galo-romanske rodine a kdyz prisel do Angouleme, aby se uchylil do samoty a odrikani, vyhledal tuto sluj, kterou si skromne zaridil a v te zil az do smrti. Konal ruzne dobre skutky, jako osvobozovani otroku a uzdravovani, zacal byt uctivan a chodili za nim poutnici. On sam byl vzor askeze, skoro nic nejedl, chodil v reznych hadrech, spal na rohozi, polozene na skale. Pozdeji , kousek opodal, na miste, kde je ted dum CNBDI, vzniklo v r. 852 opatstvi. Znicili ho Vikingove, ale pak se zase vzkrisilo k zivotu atd., doufam, ze jsem to moc nepopletla. Definitivne klaster zanikl behem francouzske revoluce, pak sem vtrhl prumysl, ktery zacal vyuzivat silu reky.
Jsou tu ve skale jeste dalsi dve jeskyne ( jedna castecne zarizena - viz obr.), tak kdyby nekdo chtel prijet v lednu na komiksovy festival a vymlouva se, ze nema, kde by bydlel, chce to jen trochu trempske (nebo poustevnicke) zdatnosti a je to!
Na poslednim obrazku je prave budova CNBDI, kde bydlim, (uz jsem sem davala obrazek z predni strany, v blogu z 1.5. ). Mozna, ze to misto ma nejake svoje poustevnicko - kontemplativni kouzlo...

čtvrtek 6. května 2010

Maslov, exoti a jine

6. kvetna

Uz mi funguje tiskarna, skener, i to pero od tabletu, jen ta lampa stale chybi... A tak kreslim hlavne doma, dopoledne, v atelieru pracuju hlavne na pocitaci.

Predevcirem jsem byla poprve v knihovne, pujcila jsem si deset knih, pomalu je probiram, nemuzu se rozhodnout, co driv delat - kreslit nove stranky, vybarvovat stare, cist komiksy, ucit se francouzsky, poznavat mesto, muzeum, muvit s lidma...(Vim, ze tohle rozhodovani je dost prepychove, asi jako kdyz nekdo nevi, jestli ma snist nejdriv, ja nevim, Toblerone nebo Mozartovu kouli...)
V te knihovne jsem precetla Sovetske mladi od Nikolaje Maslova. Loni mi o nem vypravel José Alaniz, americky znalec ruskeho komiksu. Maslov je Rus, narozeny 1954 na Sibiri, ktery pry prinesl ostychave do francouzskeho knihkupectvi Pangloss v Moskve stranky sveho autobiografickeho komiksu, ze by to rad vydal, a vyslo mu to - tak jsem na to byla zvedava.
Bohuzel velké zklamani, neprilis strukturované zaznamy, jak to s nim bylo, co prozil od detstvi do dospelosti, co delal, kde byl, a zakladni téma je, jak je to v tom Rusku hnusny, jaky zabednenci a tupi opilci tam zijou, coz je mozné, ale vse se to nejak moc nese v duchu "podivejte se, co ja jsem vsechno musel snaset, mezi jakymi pitomci jsem byl nucen zit". Pritom, kdyby se clovek chtel dobrat nejake pointy nebo zaveru, neceho, tak se snad nabizi na posledni strance obrazek, kde hrdina rybari s dalsimi milovniky prosteho zivota a nad tim se klene jeho myslenka, ze v zivote je nejdulezitejsi krasa a prostota nebo neco takového.
Vsecky ty postavy jsou vetsinou nakreslene jako takove rozsklebene polozrudy, s vyjimkou krasneho autora a jeho partnerky. Maslov pouzil jednoduchou kresbu tuzkou, takovy usmudlany sedy styl.
Byla jsem na album Maslova zvedava taky proto, ze v MDA pred par lety take byl na pobytu a pripravoval tu svoje druhe album Synove rijna, ktere pry uz takovy ohlas nemelo. Posledni album, ktere vydal letos, opet ze Sibire ( Il était une fois le Sibérie), taky moc ne. Zda se, ze ten kapital, co mel, prvni Rus, co publikuje komiks ve Francii, asi trochu promarnil.

Ovsem, ze mi to pripomina mou situaci, s tim prvnim publikovanim ve Francii atp., clovek nevi, do jake miry se komu libi muj komiks nebo jak moc je to pro ne zajimave tou jinakosti a tim, ze je to autenticky z pro ne exotickeho prostredi. Ale nema cenu to moc zkoumat, stejne chci delat ty veci tak, abych s nimi byla hlavne sama spokojna, tak co s tim... Ja se navic nemusim vratit na Sibir, muzu do Prahy...
Nevim, do jake miry jsem tu exot. Mluvila jsem s Amrutou Patil, indickou komiksarkou - podle toho, co rikala , jsme na tom s komiksem asi tak podobne jako Indove.
Ale v MDA je to jak v Babylonu, takze tady jsou na exoty zvykli.

Tady vedle vidite dalsi wall-painting opet od Juillarda; fotim, kolem ceho jdu, tak pockejte jeste, ja se projdu i jinde, jen kdyby nebyla tak strasna zima porad...

pondělí 3. května 2010

Je toho moc...

...co bych tu chtela videt a udelat, jeste mi nedali ke stolu lampu a nemam jeste v provozu ani tiskarnu, ani scanner, takze jsem vcera vecer pracovala "doma" - uz tomu tak zacinam rikat. Mam nakreslit autoportret, pro stranky MDA (Maison des auteurs), coz byl trochu orisek, ale doufam, ze jsem se nesetrila. Pod tim na obrazku strana 95 Divochu, prvni, co jsem tu dokoncila. Teda jen cernobile, vse musim jeste barvit.
Vcera odpoledne jsem byla poprve v Muzeu, neni tak velke, jak se zda zvenku, ale zato vyborne usporadane, cast expozice je o historii komiksu, druha o jednotlivych fazich prace - scenar, rozvrzeni do stranek, rozvrzeni jednotlivych obrazku, skica, vytazeni linek, kolorovani...Maji tam spoustu videi na obrazovkach vsude, u kazde z nich by stalo za to vydrzet dlouho, divala jsem se pro zacatek jen na Arta Spiegelmana, protoze je to nechane v anglictine, opravdu strasne sympaticky chlapik! A mezi tim jsou vsude pohodlne sedacky se stoly plnymi komiksovych knih daneho obdobi, ktere si tam lidi muzou prohlizet. (A asi je tu nikdo nekrade...) A v Muzeu je samozrejme taky skvely obchod, neodolala jsem a koupila aspon jednu knihu o autorech kolem Chat noir, toho slavneho kabaretu, vydavali taky stejnojmenny casopis, jeste sem naskenuju ukazku, az mi ten skener bude fungovat.
Dneska jsem byla dopoledne ve skole Beaux arts na prednasce Thierryho o avantgardnim komiksu a skupine Oubapo, jejimz je on mimochodem zakladajicim clenem a ktera je komiksovou variantou experimentalni skupiny Oulipo, zalozene v r. 61, a jejimiz cleny byli treba Raymond Queneau nebo Italo Calvino. Doprovazeno projekci, zajimave, zajimave. Oulipo zkouma formalni moznosti a hranice komiksu, hraje si s opakovanim, variacemi, parafrazemi, parodii. U nas zname veci Lewise Trondheima nabo Chrise Warea - neni to jen francouzska zalezitost.
Dalsi obrazek na zdi, tentokrat André Juillard, kreslir Blakea a Mortimera.

sobota 1. května 2010

Zapisky z Angoulême

Konecne jsem se tedy vydala do Angoulême. Pokusim se sem psat nepravidelny denicek, bohuzel bez diakritiky, orientovat se v teto klavesnici mi dava zabrat...

30.4.2010, asi 10,00
Sedim v TGV z Parize do Angoulême a pripominam si, ze ten rychlovlak jede opravdu tak rychle, ze se v nem da psat. A taky kreslit - koukam, ze u vetsiho stolku si nejaky kluk rozklada desky a velke papiry a cosi tam tvori.
Pred tremi lety jsem tudy jela v opacném (vida, dlouhé é Francouzi maji) smeru, ted se vracim na dva mesice, ktere jsem si vybrala, kveten, cerven, dva nejkrasnejsi mesice v roce. Budu pracovat v jednom z atelieru, které tu Dum autoru poskytuje komiksarum, ilustratorum a tvurcum animovanych filmu bez omezeni zeme puvodu a veku. Kde budu bydlet, presne nevim. Tech ostatnich autoru tam bude necela tricitka, jak jsem zjistila na webovych strankach. Italove, Korejci, snad Spanel, Ukrajinec, hlavne ovsem Francouzi. Podle ukazek na webu delaji pekne veci.
Ja se chystam hlavne pracovat, pracovat, mam s Divochama velke zpozdeni. Opatrne si planuju denni rezim a sleduju krajinu za okny, placku placatou jak Polabi, kde se stridaji zaplaty stavnate zelene a zluta repkova pole - jestlipak uz u nas taky kvetou?
Jsem docela unavena, v tom autobuse se neda absolutne spat, z Prahy ve 4 odpoledne, rano ve ctvrt na sedm v Parizi, ted vlakem. Ale koneckoncu nic po mne nikdo ted nechce zatim, vsechen cas mam pro sebe a to je luxus, ktery jsem uz davno nezazila.

1.5.
Komunisti maji ve Francii pry jen dve procenta, ale svatek prace se zde take slavi, takze je vsecko zavrené. Varovana, nakoupila jsem si uz vcera, abych prezila do pondelka. Prvni dojmy byly a jsou skvele: atelier s vyhledem k rece, ktery sdilim se dvema chlapiky, s prijemnym Thomasem Gosselinem a Alfonso Zapicem (toho jsem jeste nevidela), bydlim v rozlehle zarizene garsonce v bocni casti starsi budovy muzea (foto), dostala jsem karticku, se kterou si muzu pujcovat knihy, chodit do kina a do muzea, navstevovat prednasky a jine kratochvile poradane velkorysou instituci, jakou Cité internationale de la bande dessinée et de l’image je. Dalsi karticka je od budovy Maison des auteurs, takze muzu vyuzivat atelier jak se mi zlibi.

Vecer, uz uplne vyrizena, jsem se sla jeste projit pres reku po pesi lavce k nove budove komiksoveho muzea, ktera byla loni slavnostne otevrena, prestavena z byvale tovarny na sudy. Od reky vlaze vane, nikde nikdo, pomalu se seri.
Dneska dopoledne se raduju a jasam, jaky mam skvely rychly pocitac s velkou obrazovkou a tablet lepsi nez mam doma (ten vynalez, co se s nim rovnou kresli do pocitace). Pak uz na me ale zvoni Thierry (Groensteen) a jdeme na obidek. Rada ho po case vidim, musime toho hodne probrat. Pak prohlidka mesta, pusobi uplne jinak nez tehdy v lednu v dobe festivalu, ulice prazdne, mesto tiche a klidne. Thierry vypravuje, co vsechno je tady a v okoli k videni a ja si rikam, ze by bylo lepsi tu byt az po dokonceni komiksu, abych se mohla vic venovat vyletum a spolecenskemu zivotu. Zaroven me ale pada kamen ze srdce, protoze me muj nakladatel uklidnuje, ze je to v podstate na mne, kdy budu s komiksem hotova.

Tohle je Thierry pred obrazem Yslaira (Memoires du XXe ciel) na namesti Saint André. V Angouleme je takovych komiksovych zdi plno, budu postupne pridavat dalsi.

A dole ja u sochy Hergého, Tintinova tatinka, kterou pry vytvoril legendarni Chang, jeho cinsky pritel po jeho smrti. Stoji na namesti, ktere nese Hergého jméno.