úterý 21. března 2017

Anča a Pepík v televizi

Od 12. března do 23. dubna 2017 běží na ČT Déčko vždycky v neděli od 9,20 animovaný seriál o dvou myškách Anče a Pepíkovi, na němž jsme pracovali od roku 2013.  
Dvě sestry. Anča našla Zlatovce.

Ze začátku jsem si myslela, že to půjde raz dva, příběhy máme, postavy taky, stačí nakreslit nějaká ta pozadí, o ostatní se postará režisér a animátoři... Netušila jsem, do čeho jdu, kolik času, práce, lidí bude třeba, než se Anča s Pepíkem konečně proženou po obrazovce. Teď, když je všechno hotovo, mám konečně klid k tomu, abych napsala, jak seriál vznikal.
Kateřina Kačerovská
Celé to napadlo Barbaru Johnsonovou, kreativní producentku, a Kateřinu Kačerovskou, když přemýšlely, co by se dalo udělat pro nový formát delších příběhů pro starší děti, které už večerníčky tolik nebaví. Ozvaly se mně, já jsem byla trochu skeptická, protože za posledních třicet let, co jsou myšky na světe, jsem se je už dvakrát pokoušela do televize dostat, ale přesvědčily mně, že tentokrát to snad klapne! A měly pravdu. Na začátku práce byly náměty založené na komiksových příbězích. Do psaní prvního scénáře jsem se pustila koncem září 2013, zlehka a radostně, s pocitem, že to půjde jako po másle. Pak ovšem přišla dramaturgyně Kateřina Kačerovská a s mistrovskou diplomacií, tak, aby mě moc nezastrašila, povídá, že je to SKVĚLÉ, jen bude třeba TROŠKU opravit to a ono a dovymyslet tohle... Abych to zkrátila, scénář prvního dílu měl pět verzí a všechny další na tom pak byly podobně. I když jsem se vždycky trochu vztekala, že to ještě nestačí, zjistila jsem, že Kateřina má ostříží zrak, kterým vždycky prohlédne slabiny příběhu a pak ze mě laskavě, ale nemilosrdně dostane jednu verzi scénářů za druhou, dokud s ním nejsme obě spokojené. Její postřehy a rady byly vždycky přesné a hodně jsem se od ní naučila. Původní komiksové příběhy se musely přepsat, „vyztužit“, některé motivy vyhodit a jiné rozvinout.
Lipsynch
Animační příprava, Čertovský hrádek.
Když je hotový scénář, přichází na řadu režisér, v tomto případě Michal Žabka. (Má za sebou třeba čerstvě Vánoční baladu (2016), která sklízí úspěchy po celém světě nebo celovečerní film Čtyřlístek ve službách krále (2013), kde si vyzkoušel zfilmování původně komiksových hrdinů.)
Režisér připraví storyboard, česky scénosled, kde načrtne hrubou představu o tom, jak by měl film vypadat. Když je storyboard hotový, musí už být předem objednané termíny v nahrávacím studiu, kde herci namluví všechny repliky pro ještě neexistující film. Jedině tak můžou pak animátoři animovat na už hotovou řeč. Z této první zvukové stopy a storyboardu se připraví tzv. animatik, předobraz budoucího filmu sestavený zatím jen ze statických obrázků, ale v reálném filmovém rozsahu. Ten slouží k základní orientaci při animaci.
Než se přikročí k další fázi, musím mít už taky nakreslené modely všech rekvizit a postav, aby animátoři věděli, jak je kreslit. Ty důležité ze všech stran a v různých pozicích, gesta rukou a obličejů, včetně podkladů pro tzv. lipsynch, kdy postavy otvírají pusu podle řeči herců. Na základě storyboardu je na řadě animační příprava, layout,  kterou v tomto případě dělal Martin Otevřel, později Kateřina Pávová s mým přispěním. To znamená rozkreslení každého záběru a všech postav v klíčových pozicích, a zároveň se musí naskicovat prostorová představa o prostředí, kde se to bude odehrávat. 
Dvě sestry - studie chalupy
Režisér pak musí přesně propočítat délku jednotlivých záběrů, než tyto podklady rozdá animátorům a vysvětlí jim, jak mají jednotlivé záběry vypadat. Trpělivostí obdaření animátoři se odeberou do svých domovů či ateliérů animovat (to byla jedna z mých mylných představ - myslela jsem si, že kdesi v budově České televize je krásný veliký ateliér, kde všichni ti animátoři sedí a společně animují...), zatímco já s okopírovanými náčrty prostředí odcházím do své nory a kreslím pozadí. Další mylná představa byla, že jich bude stačit jen pár, protože se pak přece budou opakovat a recyklovat. Pro sedm dílů seriálu jsem celkem nakreslila celkem 312 akvarelových pozadí plus všelijaké předměty, stromy, skály a podobně, tzv. náložky, kterými se pohybuje samostatně.
Nahrávání. Jan Čeněk (vlevo) a Michal Žabka
Animátoři předají hotové rozanimované záběry (většinou 25 obrázků na vteřinu!) konturistkám, které kresby tužkou pečlivě obtáhnou tenkým černým fixem. Štosy těchto papírů pak putují do postprodukce, kde za počítači sedí další mistři trpělivosti Miroslav Valášek a Kristýna Černegová, kteří kousek po kousku všechny černobílé kresby naskenují, vybarví podle modelů a zjednodušeně řečeno napasují na pozadí. Z toho se už vyloupnou hotové záběry, které režisér i já kontrolujeme a vymýšlíme si další vylepšení. V této fázi moje pozornost většinou ochabovala, protože jsem už musela zas rychle pracovat na ranějších fázích dalších dílů, takže vím jen rámcově, že pak přichází ještě druhé nahrávání s herci, kdy se opravují a vylepšují některé repliky a herci ze sebe vyluzují všelijaká doprovodná hekání a brblání a do slov nepřeveditelné zvuky. Přichází řada na hudbu skladatele Ondřeje Soukupa, který dal příběhům kouzelnou atmosféru a rytmus. Další důležitou fází je střih (Lucie Haladová) a zvuk (Jan Čeněk, nedávno nominovaný na cenu Českého lva za Lichožrouty Galiny Miklínové). Pak už to vypadá jako opravdovský film a je na čase lovit chyby (je frustrující, jak i po několikátém zhlédnutí si člověk lecčeho nevšimne!), ladit barevnost a možná ještě něco dalšího, co mi uniklo. Pak už se jen dopředu přilepí znělka a dozadu titulky - a je to.
Produkční Zuzana Pavlů
Celý ten proces organizuje nepostradatelný člověk - produkční, Zuzana Pavlů. Ona domlouvá všechny termíny, studia, spolupracovníky, řeší peníze, zařizuje, telefonuje, vyjednává, hlídá čas, k ní do kanceláře si chodí animátoři pro speciální papíry na animaci. Ona si musí vyslechnout nářky a stížnosti a přání a všechno další, o čem já určitě ani nemám zdání.
Pozadí - jeskyně z příběhu U Starých Myšanů
Jako komiksová autorka jsem si na vlastní kůži vyzkoušela ten velký rozdíl mezi animovaným filmem a komiksem. Zdánlivě vypadají jako hodně blízcí příbuzní, ale v mnoha věcech se liší. V komiksu jsem zvyklá sama dělat všechno, tady jsem měla odpovědnost jenom za část práce a musela jsem se spolehnout na ostatní lidi v týmu. Dalším podstatným rozdílem je zacházení s časem a pozorností diváka. Ve filmu čas běží nezávisle na jeho vůli, jeho pozornost je výrazně nasměrovaná, řízená. Musela jsem se smířit s tím, že mnoha detailů, kterými jsem zvyklá zabydlovat svoje komiksy, si nikdo nestihne všimnout nebo se na ně ani nedostane, budou třeba úplně mimo záběr. Zatímco v komiksu můžu měnit velikost jednotlivých panelů a všelijak pracovat s prostorem celé knížky, tady je jeden rámeček pro všechno. 
Na druhé straně film disponuje něčím úžasným – zvukem a hudbou, které výrazně utvářejí atmosféru filmu, jsou silně emocionální. Chtěla jsem si toho užít, tak jsem do seriálu vložila taky dvě písničky, ze kterých mám velkou radost. Všechny postavy dostaly hlasy, to, co si při četbě komiksu každý představuje po svém, se náhle stalo konkrétním, reálným. Chvíli mi trvalo, než jsem si zvykla na to, že děti Anča a Pepík mluví dospělými hlasy, ale postupně jsem začala oceňovat, jak herci obohacují postavy a dialogy o další rozměr. Hlavní role Anči a Pepíka ztvárnili Ivana Korolová a Jan Maxián, ve spoustě dalších rolí vystupují Jan Maxián, Tereza Bebarová a mnoho dalších.
 
Práce na seriálu pro Českou televizi pro mě byla důležitou zkušeností. Nahlédla jsem do světa animovaného filmu, podílela se na práci, kterou tvoří dohromady veliký tým. Všem děkuju, přeju příjemnou zábavu, a teď se zase odeberu do svého komiksového světa...

Pozadí - pravěká krajina

Anča a Pepík
(7 x 13 min., 2017)
1. Skandál ve městě
2. Dvě sestry
3. U Starých Myšanů
4. Starý Zubr
5. Anča obrem
6. Čertovský hrádek
7. Strýc René  
Režie Michal Žabka 
Námět, scénář, výtvarník Lucie Lomová
Dramaturgie Kateřina Kačerovská
Hrají Ivana Korolová, Jan Maxián, Tereza Bebarová, Jan Vondráček, Petr Rychlý, Jiří Lábus, Jaroslava Kretschmerová, Jaroslava Obermaierová, Vladimír Brabec, Martin Sobotka,
Miroslav Táborský, Lucie Bílá 
Hudba Ondřej Soukup
Zvuk Jan Čeněk
Střih Lucie Haladová
Animační příprava Martin Otevřel, Kateřina Pávová 
Počítačové zpracování Mirek Valášek, Kristýna Černegová
Animace Renata Dvorníková, Petr Friedl, Marián Kimlička, František Krejčí, Markéta Smolíková - Kubátová, Andrea Loudová, Vít Pancíř, Kateřina Pávová, Martin Pospíšil, Tomáš Vlasák, Marcel Zemánek
Vedoucí produkce Zuzana Pavlů
Výkonná producentka Veronika Trčková
Kreativní producentka Barbara Johnsonová 
Spolupracovali Libor Páv, Petra Makaloušová, Hana Pospíšilová, Eva Husarovičová, Pavla Landsfeldová, Dagmar Kheilová, Radka Švrčková, Alena Benešová, Jindřich Hinke, Monika Krátká, Martina Šťastná, Daniel Margolius, Jakub Hejdánek, Stanislav Cajthaml, Jana Částková, Jana
Anderlová, Tomáš Flekna, Jaroslav Schreder, Pavlína Ptáčková  

pátek 18. listopadu 2016

Vracejí se!


Letos je to třicet let, co se myšky Anča a Pepík poprvé objevily na papíře. A narozeniny oslavují novým pětidílným vydáním všech svých dobrodružství. Koncem října se na pultech objevil první svazek s červeným hřbetem, který se otvírá dlouhým příběhem Anča a Pepík na stopě, který poprvé vyšel jako samostatný sešit v r. 1989 v edici Ilustrovaných sešitů nakladatelství Panorama. Vytvořily jsme ho společně s mou sestrou Ivanou. Potom se Myšky přestěhovaly do časopisu Čtyřlístek, pro nějž už jsem je psala a kreslila sama.  V prvním svazku najdete kromě toho dlouhého i dalších osm příběhů z let 1991-1992.
Letos vychází svazky dva, ten druhý, zelený, je čerstvě venku z tiskárny a obsahuje čtrnáct dílů z let 1992-1994 .
K oběma knížkám, stejně jako k těm budoucím, jak doufám, napsali doslovy přední čeští komiksoví badatelé a nadšenci Tomáš Prokůpek a Pavel Kořínek. Doslovy jsou doplněny řadou dalších dokumentárních fotografií a obrázků.


První svazek koncem října...
...a druhý v listopadu.


Vychází v nakladatelství Práh, 112/104 stran, doporučená cena 299 Kč


středa 16. listopadu 2016

Dilema: digitálně nebo živými barvami

    Akvarel mám ráda. Člověk nikdy přesně neví, kam ho zavede, jak přesně se barvy budou chovat. Jejich problém vyvstane při reprodukci: pokud nemám hodně dobrý skener, vždycky se něco ztratí a je pak  stejně nutné  obrázek v počítači vylepšovat. Digitální barvy vypadají na monitoru i v tisku dobře, musí se ale předem víc "vymyslet", jak na to, není to takový požitek jako s živými barvami, alespoň pro mě.  Často se nemůžu rozhodnout, jakou techniku zvolit.


1 - základní kresba tužkou:
2 - tužka vybarvená akvarelem, přidaný kontrast ve Photoshopu:

3 - protože to stále vypadá mdle, překryla jsem znova výchozí konturou v tužce:

4 - varianta, kdy je tužková kontura vybarvená digitálně:
 Tady je srovnání:


Co se vám líbí víc?

neděle 23. října 2016

Pro Rekonstrukci státu

 Mám radost z iniciativy Rekonstrukce státu; v katastrofální situaci, jaká panuje v české politice, jsou jejich aktivity obzvlášť potřebné. Jsem proto ráda, že jsem pro ně mohla zase nakreslit obrázek pro stránku, kde můžete jejich činnost podpořit: http://www.rekonstrukcestatu.cz/uzjenrok/


pátek 16. září 2016

Svatební oznámení

Tenhle obrázek jsem nakreslila v létě, novomanželé jsou mí bývalí dětští čtenáři, kteří chtěli mít "myší" oznámení. Teď už mají po svatbě, tak snad nevadí, že ho tady zveřejním.

.

úterý 31. května 2016

Side effect

Už třetím rokem pracuju na sedmidílné sérii animovaných filmů o Anče a Pepíkovi. Vznikají v České televizi v režii Michala Žabky a je to hodně práce. Někdy je toho na mě dost...


pondělí 21. března 2016

Velikonoční kalendář II

První schůzka v TV, foto Štěpánka Sunková.
Letos jsem nakreslila nový výchozí obrázek pro interaktivní velikonoční kalendář webu Déčka České televize. Zatímco minipříběhy minulého kalendáře se odehrávaly na náměstí menšího města, letos se jarní výjev posunul na zahradu vily s terasou.  Princip zůstává stejný: aktivní místa se postupně otvírají a divák se přes ně dostává na různé aktivity. Z minulých let je zachován například i pašijový příběh nebo Tradičník, které jsem taky nakreslila.
Děkuju, že mě k projektu opět pozvali a také celému týmu za - opět - skvělou spolupráci.
Druhá skica. Zeleně jsou označena budoucí aktivní místa.

Třetí skica - uprostřed se objevil strom, zmizel úl. V rozích jsou tlačítka, která se později přesunula ven z rámu.
Finální obrázek s prvními fázemi aktivních míst.

Druhé fáze aktivních míst.
Postup práce - původně to měl být kluk.

Screenshot 20.3.2016.

pátek 8. ledna 2016

Woman make comics

Včera vyvrcholila aféra kolem udílení Grand prix na Angoulêmském festivalu. Tato cena se uděluje obvykle známým autorům za jejich dílo jako takové a letošní novinkou je, že pro své kolegy hlasují samotní autoři. Na nominační listině, kterou připravilo vedení festivalu,  se ocitlo 30 jmen, mezi nimi ani jediná žena. Za uplynulých 42 let dostala tuto hlavní cenu  pouze Florence Cestac. Kromě ní byla v r. 1984 oceněna mimořádnou výroční Grand Prix také Claire Brétecher, ovšem vedle regulérního mužského kandidáta. 5. ledna vyhlásily bojkot ceny ženy sdružené v Kolektivu tvůrkyň komiksu proti sexismu a svou výzvu začaly intenzivně šířit. Jessica Abel kontaktovala americké autory a poprosila je o vyjádření. Nejprve  stáhl svoje jméno jako projev nesouhlasu s takto jednostranným seznamem Riad Sattouf, po něm brzo následovalo dalších devět. (Joann Sfar, Etienne Davodeau, Christophe Blain, François Bourgeon, Pierre Christin, Daniel Clowes, Charles Burns, Chris Ware, Milo Manara). Příznačné je, že role této ženské iniciativy je tiskem přehlížena, vyzdvihují se opět pouze muži, kteří odstoupili. Podrobně to popisuje Julie Maroh. Tisk živě zareagoval a rozvinula se bouřlivá diskuse, ředitel festivalu Franck Bondoux se vyjádřil ve smyslu, že "dějiny nepředělají" a že mezi alby nominovanými na jiné ceny přece ženy jsou.... Florence Cestac, jediná regulérní držitelka Grand Prix z roku 2000 se s tím namazala a řekla, že ředitel festivalu je úplný blbec.

Claire Brétecher: Les Frustrées
Následoval první ústupek, na seznamu se objevila šest ženských jmen - francouzská Íránka Marjane Satrapi, Francouzka Chantal Montellier, Kanaďanka Julie Doucet, Američank Posy Simmonds a Lynda Barry Moto Hagio z Japonska. Ovšem nelze se divit, že takto nahonem přidané autorky se právem cítily v této situaci podivně a objevily se obavy, zda by vůbec takto vyreklamovanou cenu některá  autorka přijala, kdyby na to došlo. Proto přišlo další jednání trapné frašky: seznam nebude žádný. Bude tzv. svobodná volba, každý může hlasovat, pro koho chce a z prvních tří kandidátů se pak bude ve druhém kole volit jeden vítězný.
Angoulemský festival, který se koná ve dnech 28. - 31. ledna, bude jistě tímto skandálem ovlivněný a udílení Grand Prix bude proto jistě sledováno  s velkým napětím nejen mezi milovníky komiksu. Pokud by cenu dostala žena, ude se nad ní paradoxně vznášet pochybnost: není to výsledek pozitivní diskriminace? Bude zajímavé sledovat, jak to dopadne.
Dnes je zcela zřejmé, že časy, kdy byl komiks především mužskou záležitostí, jsou dávno pryč. Komiks jako druh umění se za uplynulá desetiletí nesmírně proměnil, rozvinul a autorky - ženy dnes tvoří čím dál významnější i početnější část komiksů. Přesto stereotypní myšlení přetrvává, čehož je tato aféra nejlepším důkazem. Kromě zmíněného Kolektivu proti diskriminaci vznikla kupříkladu  také Prix Artemisia, která od roku 2007 uděluje cenu právě ženským autorkám.Také Paul Gravett (u nás dobře známý svou knihou 1001 komiksů, které musíte přečíst, než zemřete) na svém blogu podporuje ženský element v komiksu, kromě toho připravil také výstavu, která se v únoru otevře v Londýnském House of Illustration 100 Woman Making Comics.
Florence Cestac
Celá tahle trapnosměšná situace kolem Grand Prix ukázala na to, že feministické téma nepřestává být citlivé a aktuální. Když jsem se měla sama vyjadřovat na obligátní otázku "Co si myslíte o feminismu?", snažila jsem se možná alibisticky z ní nějak rychle vycouvat, protože mě nebaví to věčné zjednodušování a stereotypy, které okamžitě naskakují. Zdá se mi, že dneska už není situace tak strašná, jak byla před několika desetiletími. Ale na druhou stranu, dokud se ta otázka klade, asi má smysl na ni odpovídat.
Je to vskutku citlivé téma. Byla jsem před pár lety na komiksovém festivalu v Bergenu, byl to ročník deklarovaný jako ročník ženských autorek, bylo nás tam celá řada, nastoupily jsme při zahajovací ceremonii všechny na jeviště, kde nám velmi milý a přátelský ředitel festivalu předal každé malou panenku Pipi Punčochaté. Všechny jsme se tvářily "zdvořile a přátelsky", jak by řekla Astrid Lindgrenová, ale na jevišti byly ve vzduchu cítit rozpaky, které by se daly krájet. Držely jsme ty panenky a usmívaly se, nechtěly jsme se dotknout organizátorů, kteří byli svým nápadem nadšení a bylo od nich hezké, že nás pozvali. Představovala jsem si tehdy na tom jevišti, jak nastoupí řada slovutných autorů - mužů a dostanou autíčka, protože jsou přece kluci.


Jak je to u nás

Poslední dobou mně připadá, že se do komiksu pouští stále víc mladých žen. Zrovna včera jsem byla v Brně na porotcování soutěže CZ Komiks, kde už potřetí vyhrály obě první místa autorky, které za odměnu pojedou - na festival v Angoulême. Tak se to pěkně zacykluje.
Začala jsem psát tenhle článek vlastně proto, abych  pro mezinárodní stránku Women in Comics dala dohromady jména českých autorek, které publikují a komiksu se soustavně věnují, ale nebyla jsem schopná dát dohromady víc než dvacet jmen, a to včetně studentek, které už o sobě dokázaly dát dostatečně výrazně vědět.  S tím seznamem jsem si to ale rozmyslela, se seznamy je to totiž opravdu často problematické. Vždycky tam někdo chybí.