pátek 6. září 2013

Dikobraz a duchové

Brzo to bude 30 let, kdy mně otiskli první obrázek. Vtip v časopise Dikobraz. Když se na něj koukám dneska, připadá mi především, že vůbec není legrační, je to naivní a doslovná metafora. Tehdy se mi ten vtip - skoro se to zdráhám napsat -zdál téměř protistátní. Snad si pamětníci vzpomenou, jak snadné bylo tehdy udělat narážku, jak v divadlech lidé slzeli smíchy při sebemenším politickém dvojsmyslu.
Dneska se těžko vysvětluje, jaký byl Dikobraz fenomén. Na jedné straně plný nechutné propagandy a přiblblých komunálních vtipů - vydávalo ho Rudé právo, vydavatelství ÚV KSČ. Na druhé straně jediný humoristický časopis, kde tiskli na pokračování třeba Haška (kterého si komunisti zcela neoprávněně přisvojovali) a vtipy tam s většími či menšími obtížemi publikovali výborní autoři jako Dušan Pálka, Oldřich Dudek, Pavel Rak, Neprakta, autorské duo Mikl, mladý kreslíř Michal Hrdý, (který bohužel brzo umřel) a další.
Ještě na gymnáziu mě můj strejček chirurg popostrčil,
ať zajdu ukázat svoje vtipy jeho pacientovi Karlu Klosovi, který byl kreslící polovičkou značky MIKL (vymýšlel Václav Mikolášek). Vypravila jsem se za ním do krásného bytu v Pařížské ulici, jestli se nepletu, vlídně se mnou pohovořil, podíval se na moje věci a povzbudil mě k tomu, že jsem se sebrala a odešla ukázat svoje obrázky do výhrůžného domu vydavatelství KSČ na Florenci. Tam se mě ujal Jaroslav Pop, který byl v Dikobraze od r. 45 a patřil mezi autory úplně příšerné propagandistické satiry. Podíval se na nějaký můj vtip, kde jsem měla trávu, nakreslenou čárkama, máchnul nad tím rukou a povídá: "Vám je osmnáct a kreslíte jak osmdesátiletá. Tyhlety čárky... Počkejte, já vám něco ukážu..." vyndal nějaký svůj obrázek, kde byly zelené fleky. "Takhle se dělá tráva!" Jak taková blbost člověku utkví. (Když jsem teď z toho Dikobrazu, kde mi vyšel první vtip, skenovala, našla jsem taky vtip od Popa, a koukám - vždyť má tu trávu taky z čárek!)
Nicméně, přesto, že se mi příliš nepodařilo můj styl "zmodernizovat", občas mi začali něco otiskovat.
Dikobraz vycházel v obrovském nákladu (neví někdo, kolik přesně?) ve středu, ale myslím, že v prodeji byl o den později. Když jste jeli tramvají nebo metrem, skoro vždycky jste narazili na čtenáře Dikobrazu. Takže když jsem já v tom záříjovém týdnu jela metrem, snažila jsem se najít někoho, kdo si právě prohlíží můj vtip a připadala jsem si strašně slavná. Tohle zná asi každý, komu kdy něco vyšlo.
Ale je pravda, že tehdy bylo o dost těžší někde něco publikovat.
Každou středu se konala porada (přes poledne, pak už se šlo domů), kde se sešlo vedení s kreslíři a literáty a vyhlásilo se téma týdne. Obálku kreslili většinou straníci, kreslíři, které jsem neměla v oblibě, viz přiložená obálka. BAPE tvořila dvojice Vladimír Pergler a Jiří Bartoš, který byl zástupcem šéfredaktora. Kdo kreslil obálku, platil víno. Kdo platil chlebíčky, nevím, asi ROH nebo KSČ... Tehdy se v pracovní době běžně pilo a pracovní porada byla vítanou příležitostí. Šéfredaktor měl proslov o tématu, jako například jaké vtipné nápady nabízí téma rozkrádání socialistického majetku nebo Den žen a podobně a pak už následovala volná zábava. Byla jsem tam vždycky jen chvíli, podobně jako další "externisti".
Vzpomínám ráda na laskavého Jiřího Wintera - Nepraktu, který bydlel na Ořechovce, párkrát jsem u něho byla a on mi trochu dával rady, ale spíš mě vyprávěl o duchách. Když jsem obdivovala jeho sbírky a ptala se, jestli to myslí vážně, že strašidla a duchové existují, půjčil  mi bubínek potažený lidskou kůží, pomocí něhož se prý kdesi vyvolávají duchové. Dal mi přesné instrukce. Deset hodin v jednom kuse (na záchod se smí) je třeba bubnovat, to jest otáčet bubínkem ze strany na stranu, takže dvě přivázané kuličky létají vzduchem a buší do vypjaté kůže. Člověk se nesmí s nikým bavit, rozptylovat se, nesmí jíst, má být buď nahý nebo mít na sobě volné oblečení (zvolila jsem růžový župan). Všecko jsem udělala, jak řekl, zápěstí jsem měla do červena omlácené od těch létajících kuliček, přesto jsem nic nevyvolala. První dvě až tři hodiny se čas vlekl a já byla napjatá, jestli se přeci jen něco neobjeví, pak, jak čas plynul, se stále zrychloval a já jsem si oddechla, i když jsem byla zároveň zklamaná. Vydržela jsem celou dobu, aby se nedalo říct, že ne. Když jsem pak Nepraktovi jela bubínek vrátit, říkal, že se věc nezdařila nejspíš proto, že jsem rituál prováděla v paneláku, který jak známo má v sobě kovové pruty a vytváří tak Faradayovu klec, která duchům brání vstoupit. Myslím, že si ze mě nedělal legraci, ale já těm duchům dodatečně děkuju, že se mi nezjevili.
Zamlada jsem se o setkání s duchy pokoušela opakovaně a vytrvale ze zvědavosti i z  bláhové představy, že setkání se zásvětím nebo paralelním světem nebo s čím mě jaksi osvítí a já pochopím nepochopitelné... Dneska si myslím, že nepochopitelné se pochopit nedá.

Typická tehdejší "satira"
Další můj vtip





6 komentářů:

  1. Lucie Lomová umí dobře vypravovat, možná by spíš mohla psát romány, ale málo z toho, co zde napsala jsou fakta. Když jí Karel Klos, který nikdy nebydlel v Pařížské ulici, nasměroval do Dikobrazu, je docela zajímavé, že tam narazila na Jaroslava Popa. Možné to je, on se jednou za uherský rok v redakci objevoval. Nicméně nechápu, proč ukazovala svoje kresby externímu autorovi, který nebyl zaměstnancem redakce. Měla kresby ukázat patřičnému redaktorovi, který jistě nekreslil od roku 1945 ty odporné kresby jako J.Pop. Při oné zmínce o tom, jak kreslila trávu, mě napadá jedině to, že tu trávu totiž spíš hulila. Viděla totiž všude jakési duchy a tak s odstupem času třiceti let, všechno tak nějak popletla. Jelikož jsem v té době v redakci byl zaměstnaný, tak mohu posoudit hodnotu vzpomínek paní Lomové. Takové bláboly, jako když jsme s hošima na pivu a vypravujeme si o tom, jak jsme byli na vojně.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Vážený pane Juřeno, opravdu nechápu, co Vás tak popuzuje na mojí vzpomínce? Že si nepamatuju, kde bydlel pan Klos? Však píšu "jestli se nepletu", netvrdím to s jistotou a budu ráda, když mi to po těch letech připomenete. Že jsem ukazovala obrázky externistovi? Asi mě k němu někdo nasměroval, když jsem přišla s deskama do redakce nabízet vtipy! Pop to byl určitě, jemu jsem to ukazovala a on mi tohle řekl, některé věci si prostě člověk zapamatuje dobře, když dovolíte. Jaká fakta Vám ještě nesedí, pane Juřeno? Řekla bych, že Vás musí štvát něco jiného, ale spekulovat o tom tady nebudu. Ráda si přečtu Vaše vzpomínky na Dikobraz. Každopádně díky za oživení tohoto blogu.

      Vymazat
  2. Vkládám sem text Ivana Hanouska, který uveřejnil ve 4. čísle Měsíčníku autorů a přátel české karikatury.

    Ivan Hanousek: Jak to tedy bylo?
    Takže už vím, že se to jmenuje blog… Jelikož však na tomto místě minipolemika vlastně končí - jaksi jen jako názor proti názoru - pokusíme se maličko pošoupnout oba pamětníky trochu dál… Škoda, že
    sám Karolko už nám svou vzpomínkou nepomůže (teď už přiznám, že mi
    tenhle spor na googlu naskočil, když jsem hledal něco o zesnulém Klosovi),ale jistě se mezi abonenty e-GAGu najdou lidé, kteří si na jeho byt-nebyt v Praze 1 vzpomenou a dají nám správnou adresu. Anebo dokonce o rok staré polemice vědí a mají tvrzení L. L. potvrzeno přímo od Klose! Ale začnu svou vzpomínkou. Též z Pařížské. Pokud vím, tak Lucie Lomová nejméně dvakrát navštívila redakci KUKu (i ŠKRTu) a nechala mi k otištění nějaké své humorně laděné kresby,
    dobře si na ni pamatuji, kresby byly docela zajímavé, nic mimořádného, ale šlo o dívku, tedy dost vzácný úkaz... Konečně jeden z vtipů vidíte *) - vyšel v KUKu č. 4 ze 25. 6. - svátek
    měl Ivan. Redakce sídlila v Pařížské ulici nad sídlem Československého svazu novinářů, v někdejší centrále Mezinárodní organizace novinářů = moskevské špionáže. KUK měl pro sebe místnost plnou kabelů a svazků drátů - a když nám zazvonil telefon (bylo předjaří 1990) ozvala se obvykle ruština - většinou chtěl kdosi jednoho generála, jehož jméno končilo na -ov.
    To vše uvádím proto, abych vyloučil, že si L. L. plete redakci KuKu v Pařížské s pěkný bytem K. K. v Pařížské. Rovněž jsem vyloučil, že by si spletla K. K. (K. Klose) s K. K. (Kobrou-Kučerou). I když…
    jistě by jí i on dobře poradil.Co mne ovšem napadlo okamžitě: že zaměnila Klose s Jiránkem, tehdy už abstinentem, bydlícím
    v pěkném velkém bytě nedaleko. Nejsem rozhodně spřežencem Petra Juřeny, ale ještě než jsem si přečetl jeho reakci, pomyslel jsem si totéž co on. Jde o líčení návštěvy Lomové v Dikobrazu. Že by
    tam narazila na Popa (a že by jí zrovna on dával rady!) jsem hned vyloučil. Okamžitě jsem viděl Dušana Motyčku a vidím ho tam doteď. Jak vzhledem, věkem, tak těmi radami… Vím, že je dost nepravděpodobné, že by mladá žena (nezávisle na unfair Juření osočení z hulení)mohla trpět takovou obscedantní poruchou v uchování jmen starších pánů v hlavě, aby si nepamatovala vůbec nic. Jenže na druhé straně se mi zdá varianta s Jiránkem a Motyčkou (namísto Klose
    a Popa) po všech stránkách líbivější i pravděpodobnější. Takže pokud někdo dosvědčí, že alespoň jeden fakt ve svrchu citovaném textu Lucie Lomové může být pravdivý a že naše (Juřenovo a
    Hanouskovo) dohady jsou postaveny jen na nezamrzlé vodě, velmi mne (nás) to potěší.
    A dějiny „kr-hu“ (vlastně na Klosově rovu) budou opět o něco přesnější. Nemluvě o tom, že by si i jiní
    z karikaturistů moc rádi přečetli vzpomínky Petra Juřeny na Dikobraz, jak v závěru své repliky navrhuje
    L. L. Ivan Hanousek
    *) Kresbu jsme převzali z originálního výtisku KUKu v archívu - bohužel dost ušmudlaného… Až nyní
    si uvědomujeme, že konzervativně nazvanou rubriku „Z domova“ jsme z KUKu přetáhli i do GAGu!

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuji panu Hanouskovi za pozornost, kterou mi v e-GAGu věnoval, jeho dohady mě přiměly vyhledat deník z té doby a hleďme, potrefená husa zakejhala - při mojí první návštěvě v Dikobrazu se k mým vtipům odmítavě vyjadřoval sám pan Juřena. (Jistě po právu, jen ten způsob a argumenty...) Náš rozhovor probíhal na chodbě a myslím, že pan Pop šel nejspíš okolo a vmísil se do rozhovoru. Ve vzpomínce se mi pak slili do jedné osoby. V rámci dobrých mravů tu nebudu veřejně publikovat své tehdejší dojmy, které jsem si ze setkání s panem Juřenou zaznamenala. V deníku stojí, že jsem se nedala odradit a další týden jsem tam pak vyrazila znova, za panem Danielem, který (dle deníku) byl tehdy šéf výtvarného oddělení. Byl ke mně vlídný, dával dobré rady a tu a tam pak nějaké moje vtipy vycházely.
    Co se týče předchozí návštěvy - za panem Jiránkem jsem nebyla (bohužel) určitě. Teď už nejsem úplně "mladá žena" a moje hlava už hodně věcí vypouští, je to 33 let(!), tak se omlouvám za ty zmatky. Zato mám různé notesy, a tak jsem přišla na to, že jsem byla za panem Mikoláškem, druhým z dvojice MIKL, a nikoli v Pařížské, ale Soukenické ulici. Díky za pozornost, příště budu vzpomínat svědomitěji.

    OdpovědětVymazat
  4. Praxe s bubínkem bude nejspíš očesaný tibetský rituál chöd. Kromě bubínku damaru se při něm používá i kangling, trumpeta z lidské stehenní kosti :-)

    OdpovědětVymazat